V prvé řadě je třeba o správnosti a reálnosti obnovení a výhodách ústavní monarchie přesvědčit občany. Poté je zcela zásadní, abychom se na základě dobrých volebních výsledků stali rovněž silnou stranou parlamentní. Kdyby se tak stalo, bude nutné ve spolupráci s ostatními demokratickými stranami upravit ústavu.

Je rozšířeným omylem, že existuje rozpor mezi demokracií a ústavní monarchií. Z toho bychom rovnou mohli dovodit, že stávajících jedenáct evropských států, kde spolehlivě toto osvědčené státní zřízení funguje, je nedemokratických. To by se asi občané Lucemburska, Švédska, Dánska, Británie, Španělska atd. pěkně poděkovali. Vždyť přeje-li si většina občanů dědičnou hlavu státu, jde jednoznačně o jejich zcela demokratickou volbu. Zcela demokratická je rovněž skutečnost, že v konstituční monarchii je panovník vázán ústavou, tedy nejvyšší právní normou státu, přijatou a schválenou občany většinou prostřednictvím jejich volených zástupců. 

Samozřejmě, jako každá jiná strana i KORUNA ČESKÁ, kromě své priority – tj. obnovy konstituční monarchie ve stávajících státních hranicích, má svůj program. K němu je nutno uvést, že ho nelze bez dalšího zařadit mezi programy jednoznačně „pravicové“ nebo „levicové“. My totiž důsledně vycházíme ze snahy o prospěšnost většině, nikoli úzké politické skupině či nějaké společenské vrstvě. Je samozřejmé, že za těchto okolností v jednotlivých bodech může náš program korespondovat z části nebo někdy i zcela s návrhy ostatních politických stran. Na rozdíl od různých „ředitelů zeměkoule“ si však nečiníme žádné nároky na svou jedinečnost, a proto jsme při jeho realizaci, v případě našeho politického úspěchu, připraveni na jeho prosazování spolupracovat se všemi ostatními demokratickými stranami. 

Personální obsazení českého trůnu je nejčastější, ba přímo až obligatorní otázkou směřující na KORUNU ČESKOU. K tomu vždy KČ podotýká, že samotné personální obsazení trůnu není její prioritou, neboť tou je ústavní cestou, tedy demokratickými prostředky provedená obnova království českého. Je však pravda, že řekneme-li „A“, je třeba říci i „B“. K tomu tedy nutno konstatovat, že vlastní personální obsazení trůnu (přijetí dynastie) není v pravomoci ani kompetenci KČ, ale toto svrchované právo náleží jen lidu, tedy občanům, kteří se tak mohou rozhodnout přímo nebo prostřednictvím svých volených zástupců. KČ v souvislosti s personálním obsazením trůnu upřednostňuje následující tři možnosti řešení této otázky.

Za prvé postupovat cestou legitimity a kontinuity, tj. za českého krále povolat zákonného nástupce zatím posledního českého krále, blahoslaveného Karla I. Habsbursko-Lotrinského. Druhou možnou cestou je cesta diskontinuity a obsazení českého trůnu dynastií novou, pocházející z některého významného českého historického rodu. Třetí možností je potom obsazení českého trůnu příslušníkem jiné evropské dynastie, a to bez ohledu na to, zda jde o rod panující, či dočasně nikoliv. 

Mnoho lidí si bohužel dodnes myslí, že jsme stranou šlechtickou, či jakýmsi šlechtickým klubem, a v minulosti nebylo výjimkou, že někteří zájemci o členství v naší straně dokonce vznášeli dotaz, zda je toto členství možné, když jejich původ je veskrze občanský. V těchto souvislostech musíme jednoznačně konstatovat, že KČ je stranou občanskou, zcela otevřenou a také bezkonfesní. Je budována zcela demokraticky, a to v souladu se zákonem o sdružování v politických stranách a hnutích. Našimi členy jsou příslušníci všech možných profesí a sociálních skupin, tedy pochopitelně i příslušníci z řad aristokracie. KČ nehájí zájmy žádné úzké skupiny obyvatelstva, ale řídí se vždy zájmy prospěchu celku a vlasti, což pochopitelně nikterak nepřekáží našemu vztahu k aristokracii, jejíchž příslušníků si vážíme. V této souvislosti také považujeme zákon o zrušení a zákazu užívání šlechtických titulů za zcela vyhaslý a nefunkční, neboť samotný titul jeho oprávněnému nositeli nezaručuje oproti ostatním žádné výhody a je pro něho pouze (!) zavazujícím imperativem. 

KČ opakovaně prohlašuje, že nemá ve svém programu jakoukoliv obnovu mocenských privilegií šlechty. Zároveň si je ale vědoma toho, že zákon, jímž byly šlechtické tituly v r. 1918 zrušeny, je vyhaslý a anachronický. Kromě toho časem pozbyl své sankční složky. KČ bude v blízké budoucnosti iniciovat jeho zrušení. Do naplnění tohoto cíle je používání šlechtických titulů jak jejich oprávněnými nositeli, tak těmi, kdo je oslovují, věcí soukromé a dobrovolné volby každého osobně.

Vycházíme z principu historické a právní legitimity a tudíž máme za to, že oprávněnými uživateli šlechtických titulů mohou být jedině potomci těch, kdo byli šlechtici před 18. 11. 1918 nebo byli do šlechtického stavu povýšeni císařem Karlem I. po jeho vynucené abdikaci a měli by tudíž být uvedeni v Gothajském almanachu. Dalším spolehlivým zdrojem informací v tomto směru jsou práce PhDr. Martina Petišky, PhDr. Petra Maška, PhDr. Richarda Pokorného, PhDr. Vladimíra Pouzara a Huga hraběte Mensdorff-Pouilly, Almanach českých šlechtických rodů a Almanach českých rytířských a zemanských rodů, dále odborný názor renomovaných genealogů a heraldiků, konzultovat je vhodné také Vídeňský titulář a v neposlední řadě je nutno také brát v potaz názor žijících historických šlechtických rodů.

Členství a činnost v  rytířských řádech je rovněž soukromou záležitostí členů KČ a nesouvisí s činností a členstvím v KČ, přičemž KČ respektuje i v této otázce názor odborníků: Rytířské řády ustanovuje a legitimizuje výhradně duchovní nebo světská moc (tedy papež, biskup nebo panovník, v případě ustanovení biskupem řád může působit pouze na území příslušné diecéze). Směrodatné je tedy v této otázce stanovisko papežské kurie, panovníků (ať již vládnoucích či trůnu přechodně zbavených) a také názor historických řádů.

Lidí, kteří takto smýšlí, je nám vlastně líto, neboť lze důvodně předpokládat, že jsou buď oběťmi masivně a cíleně šířených dezinformací stávajících velkých parlamentních stran, nebo se řádně neseznámili s volebními zákony, či jim vůbec nedochází, že takovýmto přístupem k věci je každá změna v našem státě předem odsouzena k neúspěchu.