Je nejstarším synem císaře Karla I. a jeho manželky, císařovny Zity. Byl vychován s dalšími sedmi sourozenci převážně mimo svou vlast v exilu. Svou matkou byl veden a vychováván k tomu, že je následníkem trůnu rakouského, českého a uherského. Byl připravován ve velmi skromných podmínkách, aby jednou opět mohl tyto země důstojně reprezentovat před světem. Bohužel k tomu nedošlo a Otto musel přihlížet, jak se nástupnické státy bývalé podunajské monarchie vrhají z extrému do extrému. Je doktorem politických a sociálních věd a má obdivuhodné jazykové znalosti a to uznávali i jeho nejtvrdší političtí protivníci.



Před II. světovou válkou se aktivně pokoušel o restauraci monarchie alespoň v rakouských zemích a bojoval proti sílícímu nacismu. Pomáhal židovským rodinám uprchnout do ciziny. Dokonce se chtěl postavit do čela rakouské armády a bojovat proti nacistickému Německu, což mu nebylo umožněno. Byl to bezesporu záměr smělý a heroický, avšak kdyby se tehdy mezi politickými vůdci našlo více tak odvážných mužů, snad by se svět nemusel utápět šest let v tak hrůzostrašném konfliktu a přinést tolik obětí. Vskutku nebylo náhodou, že operace wehrmachtu na obsazení rakouských zemí nesla název "Otto" - Otto Habsburský. Vždyť musel s celou rodinou v roce 1940 uprchnout do USA, kde inicioval vznik rakouské vojenské jednotky v rámci armády USA, do které se jako první přihlásili jeho bratři Felix, Karel Ludvík a Rudolf. Ještě dřív, než se reálně do střední Evropy vydala rudá armáda, začal západní státníky varovat před tzv. osvobozováním rudou armádou, které mělo mít nakonec vlastně charakter další okupace. Nebyl nikdy politicky naivní jako např. americký prezident D. Roosewelt, který J. V. Stalina vnímal jako solidního politického partnera. Je spolutvůrcem Panevropské unie, která vznikla jako společnost usilující o sjednocující proces v Evropě, ovšem ideově zcela odlišný od současného modelu, který se prosazuje v EU.Život tohoto člověka byl v politické rovině skutečně velmi pestrý až dobrodružný a přes vše, čím musel projít, je otcem sedmi dětí a dnes je již mnohanásobným dědečkem a pradědečkem. V roce 2002 oslavil 90 let svého života a těší se dobrému zdraví. Bohužel je mnoha lidmi právě v bývalých zemích Rakousko-Uherského soustátí vnímán přes bariéry různých předsudků a antipatií, které mají vlastně základ v masivní, neobjektivní propagandě vůči jeho osobě a vlastně celému rodu Habsbursko-Lotrinskému.

Císař rakouský, Král český a uherský

Tento muž byl posledním panovníkem, kterému byly po smrti Františka Josefa I. svěřeny rovněž země Koruny české. Bohužel nedostal možnost dokázat, že vládnout znamená především sloužit. Naší veřejnosti je téměř neznám i když české země a obyvatelstvo si velmi oblíbil. Rád trávil čas na zámku v Brandýse nad Labem a po vynucené abdikaci dokonce žádal vládu Československa, zda by na tomto sídle nemohl trvale žít. Nebylo mu vyhověno. Jeho plán na reformu celého soustátí měl velikou šanci na úspěch, avšak v době kdy nastoupil do úřadu jej nebylo možné realizovat pro válečné události. Po svém nástupu v roce 1917 se snažil, prostřednictvím bratra své ženy, prince Sixta - důstojníka belgické armády, ukončit I. světovou válku a podepsat separátní mír se státy Dohody. Toto se bohužel nezdařilo vinou Německa. V témže roce udělil amnestii všem zatčeným českým politikům, kteří se během války dostali do vězení. Císařova představa o budoucnosti monarchie, která byla již více než půl století zmítána nacionalismem na všech stranách byla prostá, ale perspektivní. Monarchie měla mít společné jen tři věci: královské a císařské tradice, zahraniční politiku a mnohonárodnostní armádu, vše ostatní měly mít v kompetenci vlády jednotlivých zemí. K tomu bohužel nedošlo a z prostoru střední Evropy zmizela jedna velmoc. Zůstal jen shluk národních státečků, které nikdy nenalezly společenou řeč. Smutné následky zničení této velmoci jsou dnes možná patrnější, než se jevilo našim předkům.

Císařovna rakouská, Královna česká a uherská

Kdo pročítá životopis císařovny Zity, neubrání se pocitu obdivu, že tak dobře obstála v dobách tak nelehkých. Již během první svět. války se zapojila do rozhovorů o separátní mír a využívala veškerých svých francouzských a britských kontaktů, aby se zdařilo vyvázat monarchii z válečné vřavy. Po dramatických událostech svázaných s abdikací a po dvou pokusech obnovit monarchii v Maďarsku se manželé i s dětmi ocitli na ostrově Madeira v dosti nedůstojných podmínkách, které podlomily zdraví jejího manžela. Když Císař Karel I. v roce 1922 zemřel na zápal plic, byla v očekávání osmého dítěte. Veškerý majetek jim byl zabaven a dokonce jim někteří zpronevěřili i to málo, co zbylo. Císařovna Zita, začala sama vést domácnost a díky těžkým finančním obtížím i účetnictví. Přesto neustále vychovávala svého prvorozeného syna Ottu jako následníka trůnu. Díky mnoha kontaktům a dobrotě mnohých se jí podařilo zajistit pro děti takové podmínky, že získaly velmi dobré vzdělání a byli vlastně připraveny přijmout politickou a reprezentativní odpovědnost, až se změní politické trendy. Bohužel situace byla již jen a jen horší a ke slovu se hlásil nacismus a komunismus. Celá rodina žila neustále bez trvalého domova něco přes padesát let a sama císařovna až na konci svého života mohla několikrát navštívit Rakousko. Je pochována ve Vídni v Kapucínské hrobce.