Jestliže si nevíte rady s pojmy jako je král či Království české, tak v historicko-politické úvaze J. Pejřimovského naleznete odpovědi na otázky, které si v současné době kladou mnozí obyvatelé této země, když pod tíhou politické reality posledních desetiletí uvažují o budoucnosti tohoto státu, jakožto politické obce. Země s tak slavnou státoprávní minulostí a bohatou na výrazné osobnosti našich panovníků si jistě zaslouží lepší budoucnost. 

 

Chcete pochopit rozdíl mezi MONARCHIÍ a REPUBLIKOU? Zajímají  Vás klady a zápory REPUBLIKY a MONARCHIE? Tato obšírná studie od J. Pejřimovského Vám pomůže mnohé pochopit. Poskytne Vám rovněž podněty k vlastní úvaze, jestli vskutku není nejvyšší čas opustit říši republikánského snu o kmenové (nacionální) a socia-listicko-komunistické společnosti, který svými praktickými důsledky učinil z XX. století hrůznou tragikomedii.

 

Velmi pozoruhodná úvaha o povaze císařství a jeho vztahu ke katolické (všeobecné) církvi v minulosti. Autor se snaží popsat a zdůvodnit nutný a účelný vztah mezi sférami sacrum (posvátný) a profanum (světský) ve Svaté říši římské na jejímž počátku stál papež Štěpán III. a franský vladař Karel Veliký. Nahlíží rovněž postupnou destrukci ideálu universality, která se nezadržitelně hroutí na základě hodnotového chaosu.

Lidé nemající iracionální a nacionální odpor k rodu Habsburků si občas kladou otázku, zda mají Hohenbergové právo vládnout. Ferdinand d'Este si z upřímné a opětované lásky vzal hraběnku Chotkovou, která byla následně povýšena na kněžnu z Hohenbergu. Podle tehdejších rodových zákonů to byl tzv. morganatický svazek, čili nerovnorodé manželství, jehož následkem bylo zřeknutí se práva na trůn pro děti vzešlé z tohoto svazku. Mají právo na trůn rakouský, český a uherský či nikoliv?

V neděli 4. dubna 2004 Česká televize odvysílala v rámci pořadu BEZ OBALU (moderuje p. Milan Šíma) reportáž, která pranýřovala film Mela Gibsona "Umučení Ježíše Krista". Kritika se bohužel nenesla v duchu novinářské etiky, ale zcela učelově spojovala tento film s obrazy nacismu a hrubým způsobem divákům podsouvala zcela lživý pohled na toto dílo. Zde přinášíme reakci jednoho z křesťanů, adresovaného programové ředitelce ČT paní Markétě Luhanové.

Další příspěvek do debaty o vztahu aristokracie a národnosti....

Nezpochybnitelnost vlastnického práva, není-li prokázáno kriminální nabytí věci, je základním principem západoevropské kultury a práva. V naší zemi byl počátkem 90-tých let realizován pokus napravit některé z křivd a zločinů, kterých se v tomto ohledu dopustil komunistický režim vůčí tzv. nepřátelským třídám. Přesto je i dnes zřejmé, že krádež je v mnohých případech stále tolerována a obhajována jako jistý legitimní akt, pokud se to hodí některé ze silných zájmových skupin.

Syn posledního císaře o monarchii, receptu na dlouho-věkost, šedesáti cigaretách denně a o tom, jak se Morava stala vzorem pro Namibii.

Nedávné volby ve Španělsku a politická rétorika levice, jasně dokazují, že vyklizení bitevního pole je normou socialistické politiky evropských zemí. Evropa ochrnulá ideologiemi socialismu a liberalismu, rozloživších během 20. století duchovní kořeny našeho kontinentu se hroutí pod nátlakem aktivního islámského hnutí a v této situaci tento boj nelze vyhrát. Intelektuální pacifismus, vítězí nad realistickým pohledem na podprahovou válku civilizací, která zuří a zuřila by i kdyby neexistoval konflikt v Iráku.

Do všeobecného rozruchu kolem tzv. Benešových dekretů – mimo politických stran, jež se pomocí nacionalistické "mobilisace" snaží přilákat už tak dosti zmateného voliče – mocně zasáhlo i SDRUŽENÍ HISTORIKŮ ČR. Tito pánové, kteří dominují povětšinou Historickému ústavu AV či fakultě historie UK, uchopili téma rukou ráznou a nekompromisní, přičemž tuto nemálo komplikovanou záležitost pojednali v ryze politickém duchu. Stanoviskem sdružení nazvaným Historikové proti znásilňování dějin, jež spíše než historické glosy připomíná politický manifest, se jako červená nit táhne zatvrzele šířená idea oprávněnosti a nevyhnutelnosti vyhnání sudetských Němců, včetně sebeutvrzování o etičnosti tohoto tehdy i dnes bezprávního činu. Pokud se seriozní vědci začnou přizpůsobovat jakékoli aktuální politické linii a zapomenou na objektivitu s patřičnou mírou kritičnosti, která by měla být historiografii vlastní, je to vždycky špatně. A pokud tato linie bezprostředně vychází z polozapomenutého nejedlovského pojetí dějin, jak jsme je poznali během čtyř desetiletí komunistického režimu, je to ještě mnohem horší.