Historické poznatky, jež jsou pro velký časový odstup vždy poměrně kusé, vykreslují tohoto muže jako velmi rozporuplného člověka. Císařem se Fridrich II. stal po urputném zápase o císařskou korunu, který proběhl mezi rodem Štaufů a rodem Welfů. Nutno říci, že legitimními následníky byli Štaufové, ale vzhledem ke své neuvážené politice ztratili podporu papeže a navíc byl Fridrich v době uvolnění císařského trůnu (1197) teprve dvouletým chlapcem. Tak se rozpoutal konflikt. Ke konečnému uznání Fridricha II. císařem Svaté říše římské došlo až v roce 1211, kdy jej uznala skupina knížat v čele s Přemyslem I. Otakarem. Vydání Zlaté buly sicilské bylo tedy jistým projevem vděku Fridricha II. za tuto poskytnutou podporu.

Fridrich II. byl z hlediska světských záležitostí velmi zajímavým člověkem a řekněme natolik pokrokovým, že se pohyboval na samé hranici únosnosti. Na jedné straně dobýval Svatou zemi (byť byl v době získání Jeruzaléma stižen církevní klatbou) a velkým příznivcem duchovních institucí (např. Řádu německých rytířů) a na straně druhé (z pohledu tehdejší mentality) nemístně koketoval s islámem a judaismem. Jsou známy jeho orientální sklony, které se projevovaly například tím, že měl prý svůj vlastní harém. Jeho spory s církevními autoritami došly až tak daleko, že byl papežem Inocencem IV. na koncilu v Lyonu (1245) označen za antikrista. Přes všechny tyto skutečnosti je považován za prototyp středověkého rytíře, který uměl sáhnout po zbrani stejně jako po diplomacii a který zároveň pěstoval poezii a kulturu.

Přemysl I. Otakar byl dle všeho houževnatým mužem, který přesně věděl co chce a pro své cíle, jež byly zároveň činy státotvornými, byl ochoten učinit ledacos. Samozřejmě si opět musíme uvědomit, že hovoříme o člověku který žil před osmi sty léty a obraz je tedy do značné míry neúplný. Víme, že Přemysl I. Otakar se stal posledním vévodou českým mezi lety 1192-93 a opět v roce 1197, po dohodě se svým bratrem Vladislavem Jindřichem, který se spokojil s titulem moravského markraběte. Tvrdí se, že se Přemysl I. Otakar v roce 1178 oženil z lásky, neboť svou choť Adlétu Míšeňskou (v Míšni prožil léta vyhnanství) prý vyvzdoroval. Z manželství se narodily nejméně čtyři děti. Nejstarší byl syn Vratislav (dostal jméno po prvním nedědičném českém králi) a měl nárok na trůn. Po dvaceti letech manželství dochází však k podivnému zvratu, jež má velké množství možných, ale spekulativních vysvětlení. Roku 1198 prohlásil své manželství s Adlétou za neplatné. Samozřejmě se nabízí výklad, že se tento temperamentní muž ve svých necelých padesáti letech skutečně bezhlavě zamiloval do mladinké uherské princezny Konstancie. V jeho státnických činech však vidíme muže, který dělal zásadní věci se skutečným rozmyslem a v jeho časech byl rozvod skutečným politickým problémem. Tento čin je rovněž možné vnímat jako úspěšný pokus pozvednout rod, sebe a zemi, do vyšší společnosti, a zajistit tak lepší cestu nové dědičné královské dynastii. Je totiž nesporné, že jeho knížecí příbuzní se tak dostali mimo hru o moc v budoucím českém dědičném království. Není jistě náhodou, že k zneplatnění sňatku došlo po jeho první korunovaci (1198), kdy byl povýšen do dědičné královské hodnosti Filipem Štaufským v průběhu zápasu o císařskou moc mezi příznivci Štaufů a Welfů. Možná se tyto různé důvody mísily. Prohlášení Otakara, že sňatek není platný, však ještě nic neznamenal, protože tyto záležitosti byly v pravomoci římské církve. A tak se stalo, že pražský biskup Daniel II. povolal na Strahov některé církevní autority a prohlásil sňatek za neplatný s odůvodněním, že jsou si ve 4. stupni příbuznými. Není ovšem známo, že by věc byla závazně rozhodnuta papežem do Otakarovy smrti. Přemysl I. Otakar rozhodně nepočítal s velmi prudkou reakcí Adléty. Odešla i s dětmi zpět do Míšně a její příbuzní začali Otakara pronásledovat a znepříjemňovat mu život. Prostřednictvím Filipa Štaufského a Oty Brunšvického bylo na něj naléháno, aby věc dal do pořádku a Adlétu opět uznal svou manželkou před Bohem i lidmi. K tomu však nedošlo. Přes všechny tyto skutečnosti měl Přemysl I. Otakar s Konstancií Uherskou nejméně pět dětí, tři syny (Václava, Vladislava, Přemysla) a dvě dcery (Anežku - později abatyši kláštera na Františku, v roce 1989 prohlášenou za svatou a Blaženu).

Během sporů o císařskou korunu postupoval uvážlivě a sledoval vždy svůj záměr. Volil vždy mezi věrností a politickou prozíravostí, aby dosáhl většího významu nejen pro sebe a rod, ale rovněž zajistil perspektivu českému státu.

Když zemřel císař Svaté říše římské Jindřich VI. (+28.9.1197) a jeho syn měl necelé tři roky, rozdělila se říšská šlechta v názoru na osobu příštího císaře.

Část obhajovala kandidaturu Filipa Štaufského, který byl bratrem zesnulého a další tábor horoval pro Otu IV. z rodu Welfů. Abychom pochopili logiku tohoto zápasu a chování Přemysla I. Otakara v podpoře kandidátů, je nutné přiblížit osobu papeže Inocence III. (působil v úřadu 1198 - 1216). Musíme alespoň v hrubých rysech pochopit postavení církve a její organizační struktury v tehdejší společnosti.

Dnes se nám zdá samozřejmým, že všeobecná (katolická) církev si svou organizační strukturu buduje a spravuje (určuje kdo a kde bude biskupem či duchovním správcem atd.) sama a bez zásahů zvenčí. Tak tomu však nebylo vždy.

Církev vyšla z pozdně antického světa co se týče vztahu k státu s "naukou o dvou mečích" (meč duchovní a meč světské moci), kterou rozvinul papež Gelasius I. (492 - 496) a která deklarovala, že duchovní moc je nezávislá na moci světské a každá je příslušná pro svou oblast. Zdůrazňovala však, že těžiště je přeci jen v moci duchovní, poněvadž i králové a císařové musí ze své vlády a svého života skládat účet Bohu, ale správcové církve musí naopak v oblastech veřejného pořádku poslouchat císařské zákony. Připomeňme si, že v dobách kdy se politicky rozpadla Římská říše, stala se církev jedinou silou, která v nejistých dobách tzv. stěhování národů, byla schopna i v politických záležitostech navazovat kontakty a usměrňovat rozličné kmeny, počínající si v západoevropském prostoru spíše kořistnicky než konstruktivně. Zároveň když se podařilo misijní činností přivést tyto kmeny k přijetí křesťanství a Frankové se ujali myšlenky znovuobnovení a navázání na politické tradice římského impéria, dostala se církev především zásluhou Karla Velikého do situace, kdy byla velmi úzce spojena se státem.

Toto sepjetí vzniklo z pojetí císařské moci, jak ji chápala antika a rovněž Karel Veliký. Císař v římském impériu byl totiž chápán jako hlava nejen moci světské, ale i moci duchovní. Pohanský polytheismus byl v Římské říši universálním náboženstvím státu a císař byl tzv. pontifex maximus, (nejvyšší velekněz), což někdy přecházelo do extrémní polohy absolutního zbožštění jeho osoby. Toto chápání bylo do jisté míry živé i v době, kdy císař Konstantin Veliký z moci své autority i svého přesvědčení učinil křesťanství nejprve rovnocenným k pohanským kultům a potom jediným hodným podpory státu. To však bohužel mnohdy znamenalo, že světská moc si osobovala právo zasahovat do vnitřních věcí církve. Ve východní části impéria toto pojetí zůstalo zachováno po celá staletí, kdežto západní církev se z tohoto znevolňujícího svazku s mocí snažila po celý středověk vymanit.

Karel Veliký a jeho nástupci své postavení vnímali v poloze jako rex a sacerdos (král a kněz) a udělovali biskupské úřady lidem, které sami vybrali, čímž podřídili církev do značné míry své vlastní politice. Udělovali léna a majetky biskupstvím, rozhodovali kdo bude opatem v tom či onom klášteře a duchovním správcem na královských statcích a pověřovali mnohé z duchovních státními úkoly. Poměr jaký měl k univerzální církvi Karel Veliký je zřejmý z jeho vlastních slov, která napsal papeži Lvovi III. roku 796.

"Našim úkolem je navenek všude chránit zbraněmi svatou církev Kristovu před útoky pohanů a před zpustošením od nevěřících, a uvnitř ji zajišťovat všeobecným uznáváním katolické víry. Vaší (tedy papežovou) úlohou je podporovat naši válečnou službu rukama pozdviženýma k nebi, jak to činil Mojžíš, aby křesťanský lid vaší přímluvou všude dosahoval vítězství nad nepřáteli."

V průběhu čtyř staletí se západní část církve snažila, někdy intenzivně a někdy méně intenzivněji, vymanit z tohoto područí. Zvláště pak ze železného sevření, kdy papežové byli sice hlavou církve, ale jejich pravomoci uprostřed svého lidu byly poměrně malé. Po velmi dlouhém zápase o vyvážený stav se na konci přelomu 12. a 13. století objevuje postava jednoho z nejvýjimečnějších mužů církve, jímž byl Inocenc III. Jmenoval se Lothar ze Segni a pocházel ze starého hraběcího rodu. V této postavě se pojila velká duševní síla, vysoké vzdělání a především vysoké duchovní pojetí úřadu univerzálního papežství. V žádném případě nebyl "politickým papežem" a kdykoliv zasahoval do záležitostí světské moci, činil tak s vědomím, že také záležitosti světa se musí v konečnosti podřizovat Božímu řádu a že králové a knížata podléhají soudu Božímu. Když tedy v roce 1198 proběhla dvojí volba, zasáhl papež do sporu o císařskou korunu. Nečinil si nárok na schválení volby samé, ale činil si nárok na úsudek o morálních kvalitách kandidátů, kteří z ní vzešli.

Filipa Štaufského odmítl, neboť jej považoval za násilníka a jeho politika vůči jižní Itálii a Sicílii se mu jevila nebezpečnou a protiprávní. Byla zde opět snaha učinit z úřadu papeže jen figurku bez možnosti spravovat vnitřní záležitosti církve samostatně a nezávisle na světské moci. Když Filip Štauf přeci je získal převahu nad Otou IV. z rodu Welfů a prokázal, že bude umírněný ve svých nárocích, byl s ním Inocenc III. ochoten ihned uzavřít mír, neboť jeho nárok na císařskou korunu byl legitimní. Když však byl Filip zavražděn (1208), dosáhl Ota IV. uznání říšskými knížaty. Dal papeži ujištění ohledně sicilské i církevní politiky a Inocenc III. jej korunoval roku 1209 císařem. Byl však záhy velice zklamán, neboť Ota své slovo nedodržel a pro toto "bezpráví" mu právo na císařskou korunu opět upřel a po podobných ujištěních přiřkl císařskou korunu Fridrichu II. Štaufskému, který mezitím dospěl.

Soupeření Štaufů a Welfů o císařský úřad v letech 1197 až 1211-1212 mělo pro Království české obrovský význam, neb každý z kandidátů hledal podporu knížat a králů a samozřejmě tedy i u Přemysla I. Otakara.

Jeho podpora tomu či onomu kandidátovi na císařský trůn byla proměnlivá. Když zemřel císař Jindřich VI., podporoval jako legitimního nástupce Filipa z rodu Štaufů, neboť byl bratrem zesnulého císaře, když však papež Inocenc III. dal svou podporu Otovi IV., přešel na stranu Otovu. Přemysl I. Otakar si byl vědom důležitosti podpory papeže Inocence III. a církve, neboť podpořil Filipa Švábského ve chvíli, kdy urovnal své vztahy k církvi. Přesto měl určité problémy s duchovenstvem na vlastním území. Jak bylo běžné, snažil se uplatňovat svou mocenskou úlohu rovněž ve vnitřních záležitostech církve, ale dá se usuzovat, že si skutečně brzy uvědomil, že způsob soužití církve a státu je již jinde než v době Karla Velikého a jeho následovníků. Když byl Filip Štauf zavražděn, přihlásil se opět k Otovi IV., ale ve chvíli kdy si Ota pod sebou podřízl větev nesplněním slibů, jež dal papeži Inocenci III. a ten mu upřel císařskou korunu, postavil se opět na stranu Štaufů, za Fridricha II., jehož podpořil papež a francouzský král Filip August.

Bula je tedy rovněž výrazem vděčnosti Fridricha II. českému králi a je naplněním všech přemyslovských snů. Stvrzuje písemným způsobem (ve středověku nejvyšší způsob závaznosti) nezvratitelnost nového státoprávního přístupu říše k Českému království. Mnohé záležitosti které, bula potvrzuje byly překonány, ale samotný fakt existence Českého království přežil nejen Přemysla I. Otakara, Přemyslovce, ale k všeobecné spokojenosti platil neuvěřitelných sedm set let.